Pravidelně trénujete, jezdíte desítky kilometrů za dobrými trenéry, doma pracujete na úkolech, jezdíte na intenzivky... 

Možná si i vedete i tréninkový deník, systematicky plánujete, měníte prostředí, haly, kladiny, překonáváte sami sebe, když jedete někam, kam se vám vlastně moc nechce.

Občas narazíte na lidi, se kterými si nemáte co říct.
Občas se na tréninku cítíte jako úplné nemehlo.
Dřete jako blázen a za týden se ocitnete na tréninku a váš pes jakoby to nikdy nedělal?

Z tréninků či závodů odjíždíte naštvaní, mrzutí, smutní.
Tohle prostě není zábava!

Jak to?
Učí se vůbec?
Posouvá se to?
Zvládneme to vůbec někdy?

Jak to, že těm ostatním to jde tak snadno?
Jak to, že jejich psi se učí tak rychle?
Jak to, že trénují mnohem méně než vy a daří se jim mnohem lépe?
Jak to, že ona vyhrává a já ne?

A proč sakra pořád toužím po tom vyhrávat, cožpak cesta není cíl?

Ti, kteří to učí, to taky nevědí a neřeší.
Možná jim to i vyhovuje.
Nebo to necítí.

Ale vy už možná cítíte a vnímáte, že je za psím sportem něco víc.

Možná si říkáte:

Kdyby můj pes měl jiného trenéra...
Kdybych byla mladší, štíhlejší, sportovnější, sebevědomější... 
Kdybych byla pohybově nadanější...
Kdybych měla bohatší zkušenosti s trénováním...

Vždyť přece JDE o vítězství!
Od toho se jentak oprostit nejde!

Já to nikdy... a konkrétně popsat.
Co je zastavuje.
Proč nepokračují.
Proč si nevěří...

Také jsem si myslela, že nejsem dost dobrá...
Že jsem trenérka na prd, že nedokážu vychovat a vycvičit vlastního psa.
Měla jsem pořád pocit, že něco dělám špatně.

Prý "Agility is fun!". To teda vůbec nebylo fun!
Žádná zábava, ale trápení pro nás oba!

Tak jsme do toho šlápli.
Čím víc jsme jezdili na tréninky, tím víc jsem byla unavená a taky naštvaná, že výsledky se stejně nedostávají.
Procento úspěšnosti na zónách na kladině stále nízké, oblouky při točení kolem bočnic stále veliké.
Bezmoc.

Hledala jsem pomoc, ale v podstatě jedinou radou byl "dril".

A to bylo ještě to „lepší období".
Aspoň jsme trénovat mohli, většinu roku jsme se potýkali stále s nějakými zraněními a fyzickými omezeními.
A mimo parkur agility?

Rozjela se nám nejistota a strachy.
Vrčení na psy, přehnané reakce na běžné věci, zvýšená citlivost na zvuky.
Bylo mi zle, byla jsem zoufalá.
Bála jsem se, že mě budou druzí soudit.

Pamatuju si, když jsem trénovala s Mejzinkou sbíhané zóny.
Tehdy nebylo tolik informací jako dnes, šlo o trénink metodou pokus-omyl.
Když Maze seběhla kladinu neúspěšně asi po čtvrté, vnitřně to ve mně bouchlo.
Chtělo se mi brečet, byla jsem tak naštvaná sama na sebe, že jí to nedokážu naučit.

Já to prostě neumím! Nevím jak! Přesto jsem se snažila tvářit, že je všechno ok.
Jenže naši psi nás mají přečtené.
Často líp než máme my sami sebe.
Oni vše cítí, nenechají si lhát!

A tak se moje Mejzinka sebrala a odešla i s hračkou opodál a tam si lehla pod strom.

Už nechci házet svoje bublající emoce na moje psy!
Chci být pro ně a pro svoje blízké oporou.

Chci být vyrovnaná.
A tak jsem začala pracovat na sobě.

A díky práci na sobě samotné jsem došla k pochopení, že ...

A není to o tom, že by byly kvality ohně špatné.
Uvědomila jsem si, že potřebuju do tréninku i vztahu se svým psem doplnit i další kvality, které vytvoří harmonii.
Propojit mužský a ženský princip, pracovat s energií...

Klasické trénování je na výkon a výsledek.
Je to kvalita ohně.
Úspěch, cíl, to je jediné co zajímá paníčka/paničku, rozhodčí, trenéry, ale vůbec nezajímá psa.

To, co vašeho psa zajímá, je zábava a radost z toho, že jste spolu.
Že mu rozumíte, že ho nesoudíte.
Že ho přijímáte takového, jaký je.
Že se na něj nezlobíte, když nevyhraje nebo když něco neudělá přesně podle vašich představ.

Pes nechápe vaše naštvání nebo mrzutost, které prožíváte na závodech, když se vám nedaří.
Pro něj je to hra.

Klasicky se v tréninku člověk spoléhá na trenéra.
Na jeho znalosti, dovednosti, názor, postřeh, schopnost vidět a správně interpretovat, dát tu nejlepší radu...
Často vidím, jak lidi svému trenérovi odevzdávají svoji moc, často nevědomě.

Rádi na něj přehodí odpovědnost, odpovědnost za svůj úspěch, ehm, tedy neúspěch, za proces tréninku, za naučené dovednosti svého psa.

Občas má náročný den, občas má pomalejší reakce, občas prostě něco nevidí, něco mu uteče, ztratí trpělivost.  
Já své studenty vedu k tomu, aby byli schopni si dát zpěnou vazbu sami.

Nabádám je k tomu, aby si své tréninky točili na video.
Videoanalýza je skvělý nástroj.
Aby věřili svému názoru, aby věřili svým pocitům.

Aby si všímali, jak se jejich pes při tréninku cítí.
A jak se cítí oni.
A aby to byli schopni změnit.

Za mě je důležité, aby se lidi cítili bezpečně a uvolněně.
Aby si se svými psy užívali, aby nebyli sevření, aby se nebáli toho, co si o nich kdo pomyslí, když se budou válet smíchy na zemi a hrát si divoce se svými psy.

Psi nechtějí mít vedle sebe stroje.
Psi milují naši spontaneitu!
Milují, když se smějeme, když si bláznivě hrajeme, válíme se na zemi, skáčeme do výšky, tancujeme, radujeme se.
Psi milují, když si my hrajeme a rádi se k nám přidávají. 

Pustit uzdu své fantazii, uvolnit se a vrátit se do dětských let. 

Pokud máte pocit, že trénujete už dlouho a nikam to nevede...
Pokud vás tréninky už tolik nebaví...
Pokud se vám zdá, že je potřeba něco změnit... pak se vám to nezdá.

Co se stane, když vezmete svého psa ven běhat a totálně to rozpálíte?
Když se rozběhnete na svoje opravdové maximum?
Jak daleko doběhnete?
Sprinteři mají skvělou rychlost, ale na maraton to nevydrží.

Když se rozhodnete, že začnete konečně něco dělat.
Třeba cvičit, držet zdravý jídelníček, žádné sladké, žádné jídlo po šesté večer.

První den svým nažhavením přepálíte start.
Totálně se vyšťavíte.

Druhý den drží motivace a tak si ještě cvičení přidáte.

Třetí den vás bolí celé tělo, ale přece jste si daly závazek!

Čtvrtý den jste totálně vyčerpané, hladové, nervózní, bolavé.

A tak do sebe hodíte celou čokoládu a na cvičení se vykašlete. 

Oheň krátce funguje, ale dlouhodobě nikam nevede.
Je důležité zapojit regeneraci, odpočinek, hravost, lehkost, mazlení, užívačku...

Co to v praxi znamená?
Není to o tom, jestli jste muž nebo žena.

Je to o kvalitách energie.
Je to o doplnění toho, co chybí nebo přebývá, když se zaměřujeme jen na jednu část.

Učím agility 18 let.
Osobnímu rozvoji se věnuji přes 10 let.
Pročetla jsem spoustu knížek.
Učila jsem se v Čechách i v zahraničí.

Mám za sebou mnoho navštívených seminářů a přednášek.
Za online kurzy jsem utratila k dnešnímu dny již statisíce. Miluju je!
Diplomy a certifikáty u mě na stránkách nehledejte.
Na to já nejsem. 

Prošly mi rukama desítky, stovky lidí.
Bylo období, kdy jsem trénovala 6x, 7x týdně několik hodin denně. 
Tisíce hodin strávených s lidmi a jejich psy, jejich pozorováním.

Navedli mě na to psi.
Přestala jsem poslouchat lidi, co učí, a následovala svou intuici. Začala naslouchat svým psům a sobě. 
Z hlavy do srdce...

Můžete utratit stokoruny za knížky o trénování a psích sportech, ze kterých se dozvíte teorii...
Můžete utratit tisíce korun za online tréninky, ze kterých se dozvíte, jak drilovat...
Nebo můžete dojíždět na živé tréninky v hodnotách desetitisíců korun ročně...

A  nebo můžete k těm živým tréninkům ještě něco přidat!
Co vztah s vaším psem?

Co by váš pes dal za to, když byste si užívali tréninky a závody, i když nebudete vyhrávat? 
Co by dal za to, kdybyste se během tréninku smáli a radovali?
Co kdybyste na tréninku dělali společně blbinky? 
Co by dal za to, kdybyste byli v tréninku i na závodě vždy uvolnění a sebevědomí?
Co by dal za to, kdybyste vždy našli slova pochvaly a ocenění pro něj i pro sebe?
Co by dal za pocit, že jste 100% s ním, že jste tady a teď? 

Co byste dali za to VY, že si budete společně užívat tréninky a závody, i když nebudete vyhrávat?
Jen pro tu radost a zábavu.

A co váš vztah sama k sobě?
Kde jste při tom všem trénování vy?

Dokážete si sami sobě věnovat necelých 50Kč/ denně?

Je to méně než nová psí hračka.
Je to méně než balíček ekologicky rozložitelných sáčků na exkrementy.
Méně než pytlíček kvalitních pamlsků a méně než 1 kg masa. 

Je to přibližně cena jedné kávy v kavárně, u které si sice popovídáte s kamarádkami, ale svůj vztah s vaším psem nikam neposunete.
A často ani ten svůj.