UŽÍVEJ SI ZÁVODY S RADOSTÍ A KLIDEM
protože MŮŽEŠ!
Kéž bych jednou vyhrávala...
Kéž by se mi jednou podařilo užívat si závody bez stresu... být víc v pohodě...
Víc si věřit, víc věřit svému psu... věřit NÁM jako TÝMU...
Kéž bychom vyhrávali... spolu stáli na bedně a užívali si ten pocit...
Kéž bychom se dostali na MS a reprezentovali naši zemi...
No jo, jenže to jsou jenom sny.. nebo?
Ono se to časem zlepší...
Možná že i vy máte zkušenost s tím, že vám lidi říkají, že nervozita za závodů opadne časem... že to chce praxi, že to chce jednoduše víc závodit.
No jo, ale kolik praxe je potřeba? 5 let? 10 let? Jak dlouho závodí ti, kteří to říkají? A jak dlouho jste ochotní čekat vy?
Jak dlouho závodíte a jak se vaše míra nervozity a stresu za tu dobu změnila?
Povím ti tajemství... není to o čase, je to o tvém nastavení... nastavení mysli, nastavení energie. Nemusíš čekat 20, 10 ani 5 let, můžeš to měnit teď!
Ano, praxe je nejlepší učitel, ale když víš, co praktikuješ, kam zaměřuješ svou pozornost, jde to mnohem snáz.
Že nevíš, jak své nastavení změnit?
CHÁPU. ANI JÁ JSEM NEVĚDĚLA...
Jen jsem to chtěla mít jinak. A vím, že i ty toužíš po změně. Chceš to mít jinak. Chceš být úspěšná. Chceš si každé závody se svým psem užívat na maximum! Už se nechceš tolik stresovat. Nechceš si dělat hlavu s tím, co o tobě řeknou druzí. Ani se nechceš držet zpátky. Už se nechceš podceňovat, už nechceš trpět.
Závody si chceš vychutnávat, bavit se, hrát si, být v pohodě, užívat si každou sekundu se svým psem na parkuru i mimo něj! Ukázat, co umíte! Nechat vaši úžasnou spolupráci a napojení se projevit!
Cítíš při této představě to šimrání v těle, cítíš ve svém srdci radost?
POTOM JSI TU SPRÁVNĚ!
Pokud i ty ...
- paralyzuje tě strach z velkých/pro tebe důležitých závodů
- raději se vůbec nepřihlásíš, protože co kdyby
- jen představa závodů v tobě vyvolává stažení hrudníku, sevření na prsou, křeče v břiše
- často přemýšlíš, jestli ti závodění a ty stresy kolem vůbec stojí za to
- pohrdáš těmi, kterým se nejvíc daří, ale ve skrytu duše se toužíš stát jednou z nich
- pociťuješ občas vztek, frustraci či závist, že jim se to daří a tobě ne
- už tě unavuje, jak moc se snažíš a výsledky tomu stále neodpovídají
- svazuje tě pocit, že se nemůžeš naplno projevit, že nemůžeš být sama sebou
- vyhrávat, být úspěšná pro tebe znamená víc drilu, víc tréninku, dělat to, co nechceš, s čím nesouhlasíš
- bojíš se chtít víc, bojíš se přiznat si svoje ambice, protože ti to přijde moc
- bojíš se nahlas říct, že chceš vyhrávat top světové závody, protože co by na to řekli lidi
- držíš se v málu, protože si nevěříš, nevěříš, že můžeš
- tvůj vnitřní našeptávač ti neustále do všeho mluví a pořád opakuje, že na to nemáš, že nejsi dost dobrá
- bojíš se mít velké ambice, protože to pro tebe znamená mnohem víc práce, víc stresu, víc drilu, mnohem míň času
- pocházíš z prostředí, kde být málo a mít málo bylo ceněno, bylo považováno za cnost a úspěšní byli zlí (a ty chceš přece být dobrým člověkem)
- stydíš se za to, že chceš hodně úspěšná i za to, že zatím nejsi
- Text odrážky
- toužíš po obřím úspěchu, víš to... zároveň se to bojíš přiznat a máš proto pocit viny
- A tak sebe radši přesvědčíš, že ti stačí málo, že víc nepotřebuješ
- No, někde uvnitř cítíš, že tam pro tebe přece musí být něco víc, ale nevíš, jak na to?
Věř, že...
Ten problém není v tobě!
Problém je v tom, že ti nikdy nikdo nevysvětlil, jak ve skutočnosti úspěch funguje - nejen po praktické, ale i po energetické stránce. A taky ti zatím nikdo nedal podrobný, praktický a jednoduchý návod, jak úspěchu dosahovat v životě s radostí a lehkostí.
AŽ DO TEĎ.
Věř mi, že všechny ty náročné emoce okolo úspěchu?? dobře znám.
Jako bych četla o sobě před pár lety. Vlastně i měsíci.
Byla to i moje realita.
A bylo to pěkně na ho...!
Pamatuju si to velmi dobře. Před startem se běžet x krát vyčůrat. Běda, když toalety byly daleko od parkuru, to jen přidávalo stres. Udýchaná jsem byla ještě před příchodem na start. Klepaly se mi nohy, bolelo bříško, cítila jsem stažení na hrudníku. Nepříjemné pocity mě svíraly.
Hlavou se honily myšlenky.. To nezvádnu. Neudýchám to. Co když neřeknu včas povel. Co když nebudu dost rychlá.
Moc bych si přála vyhrát... moc moc moc bych si přála stát na stupni nejvyšším. Mejzinka na to má!
Po doběhnutí jsem se nemohla nadechnout. Sýpala jsem, lapala po dechu, hledala lahev s vodou, abych se mohla napít a přestat se dusit.
Ježiš, Pavlo, vždyť o nic nejde! Proč se tak stresuješ?! Tak se to nepovede, no! Není všem dnům konec, vyjde to příště! Fakt? Když to nevyšlo do teď, pořád věříš, že to vyjde příště?
DO BUDOUCNA - NEVÍRA
Jak já jsem si přála vyhrávat! Být nejlepší! Být známá po celém světě! Vyhrávat všude, kam přijedeme. Zapsat se v očích lidí, že jsem TA Pavla Dušková. „Prodat" všechno, co jsem uměla a věděla! (Vést semináře, pořádat kurzy, o něž by byl obrovský zájem!) Ale moje realita byla na míle vzdálená od mých snů.
NIC Z TOHO NEBYLO
Pamatuju si, jak jsem se po závodech procházela a tekly mi slzy. Pamatuju si, jak jsem se všech stranila a uzavírala se do samoty. Pamatuju si, jak jsem odmítala pomoc a podporu nejbližších, které jsem tím taky zraňovala. Ale nejvíc, nejvíc jsem zraňovala sebe.
Často jsem brečela, někdy jsem se vztekala. Proč sakra zase jedna spadlá tyčka?! Proč? Proč zase v našem běhu? Proč se to děje mně? Proč nemůžu být úspěšná? Proč nemůžu být už konečně ŠŤASTNÁ?
Stále dokola ty pochybnosti o sobě, nedůvěra v sebe a svoje schopnosti, svoje dary... Strach z neúspěchu střídal strach z úspěchu.. Nevěděla jsem kudy kam. Cítila se zoufalá a bezmocná.
A tehdy se něco ve mně změnilo!
příběh s Mejzinkou - cvičák .. přenos na závody?
TOUŽILA JSEM PO TOM BÝT ŠŤASTNÁ
Být sama sebou. Být v pohodě se sebou i svými psy. Být spokojená, cítit vnitřní klid.
VIDĚLA JSEM TOTÉŽ U MÝCH STUDENTŮ
Trénuju od 16 let... když jsem začala pozorovat, že moji studenti jsou skvělí v tréninku, ale na závodech se jim nedaří podle představ, jakobych prozřela. To přece není náhoda!
Skvělí handleři, úžasní psi, plno potenciálu a stejně to na závodech není vidět? Sem tam úspěch, ale žádná velká pecka? Tu tyčka, tam tyčka, zbytečné odmítnutí, nestandardní diskvalifikace. Ty jo, to je přece moje cesta! To přece není náhoda, že se jim děje to, co mně?
Tehdy jsem se rozhodla, že to změním. Že cestu NAJDU!
A tak jsem začala pátrat.. a do života mi přišel koučink, sportovní psychologie, mentální trénink... osobnostně rozvíjející směry.. tzv. alternativní, pro mě přirozené...
Po letech ode mě začali odcházet lidi. Pamatuju si na jednu holčinu, která mi řekla, že na tréninku chce potit krev. Ups. Hned mi bylo jasné, proč se naše cesty musí rozdělit. Protože tahle představa pro mě vážně lákavá není! Já chci, aby si lidi tréninky se svými psy naplno užívali, aby se cítili dobře, aby byli v pohodě...
Aby si našli svou vlastní cestu, aby si sami uměli dát zpětnou vazbu, aby nebyli na nikom závislí, ani na svém trenérovi. Aby sami sebe uměli ocenit. Aby si uměli říct o pomoc. Aby komunikovali, co potřebujou. Aby byli v první řadě laskaví k sobě a svému psu. Aby věděli, že MŮŽOU. Aby věděli, že můžou vše, po čem touží! Aby si to dovolili!
I TY MŮŽEŠ!
DOVOL SI TO!
VŽDY jsem věřila, že cesta k cíli, k úspěchu, k tomu, co čem toužíme, nevede přes krev a pot, že nevede přes přemáhání se, tlačení na sebe, přes slzy, odmítání, oběti... NAOPAK! Že už ta cesta sama o sobě je zábavná, je plná zázraků a člověk na ní je ŠŤASTNÝ. Tréninkem i závody se baví! Užívá si příjemnou přítomnost stejně naladěných lidí. Ožívá, žije! A plní si sny.
Raduje se, hraje si, směje se. Jde to v lehkosti, hravosti, lásce.
AGILITY IS FUN! (No, pro mě nebyla!)
Cítí se dobře, spokojeně, povznešeně, vděčně. Stále má co oceňovat.
A tak to je! Taková cesta opravdu existuje!
Mně to trvalo roky, ale tobě už nemusí! Cestičku jsem vyšlapala za tebe - a každého, kdo si právě teď říká:
TAK, UŽ DOST BYLO UTRPENÍ, TRÁPENÍ SE A SLZ! OD TEĎ SI DOVOLUJU ŽÍT V RADOSTI, LEHKOSTI A POHODĚ!
Už bylo dost podceňování se, shazování se, držení se v málu. OD TEĎ SI VOLÍM BÝT ŠŤASTNÁ! OD TEĎ SI VĚŘÍM!